Tohle jsem si nemohla nechat pro sebe :-)))
čtvrtek 29. července 2010
čtvrtek 20. května 2010
I v knihovně se člověk pobaví...
Books On Surveillance Tape
Library | Allentown, PA, USA
Zdroj: http://notalwaysright.com/books-on-surveillance-tape/1522
Me: “**** Library, how can I help you?”
Caller: “Yes, I have some books that are due tomorrow, but I need to keep them longer.”
Me: “Okay, ma’am. I’ll need your name so I can renew the books.”
Caller: *scandalized* “You need my what?”
Me: “Your name, ma’am. So I can call up your account on my computer.”
Caller: “You have my account?! How did you get that? Do you have my Social Security number?”
Me: “No, ma’am. I mean your library account. When you came in to get your library card, you filled out a form with your name, address, phone number, and email, so that we can contact you if you ever have overdue books. We don’t have your social security number.”
Caller: “Well, I’m not giving out my name to a complete stranger over the phone!”
Me: “Okay, ma’am. Perhaps you could give me the titles of the books?”
Caller: “Why do you need to know what I’m reading?! The books are due tomorrow! Just renew them!”
Me: “I’m sorry, ma’am, but there’s no way I can look up books by the due date. Without your name or the titles of the books, I can’t help you.”
Caller: “You’re trying to steal my identity! I’m calling the cops.”
Me: *giving up* “You do that, ma’am.” *hangs up*
Co-worker: “You should have told her we put cameras in the books.”
-----
--------
Library | Allentown, PA, USA
Zdroj: http://notalwaysright.com/books-on-surveillance-tape/1522
Me: “**** Library, how can I help you?”
Caller: “Yes, I have some books that are due tomorrow, but I need to keep them longer.”
Me: “Okay, ma’am. I’ll need your name so I can renew the books.”
Caller: *scandalized* “You need my what?”
Me: “Your name, ma’am. So I can call up your account on my computer.”
Caller: “You have my account?! How did you get that? Do you have my Social Security number?”
Me: “No, ma’am. I mean your library account. When you came in to get your library card, you filled out a form with your name, address, phone number, and email, so that we can contact you if you ever have overdue books. We don’t have your social security number.”
Caller: “Well, I’m not giving out my name to a complete stranger over the phone!”
Me: “Okay, ma’am. Perhaps you could give me the titles of the books?”
Caller: “Why do you need to know what I’m reading?! The books are due tomorrow! Just renew them!”
Me: “I’m sorry, ma’am, but there’s no way I can look up books by the due date. Without your name or the titles of the books, I can’t help you.”
Caller: “You’re trying to steal my identity! I’m calling the cops.”
Me: *giving up* “You do that, ma’am.” *hangs up*
Co-worker: “You should have told her we put cameras in the books.”
-----
--------
pátek 23. dubna 2010
Autobus do jiné dimenze
Občas se každému stane nějaká ta šílenost... Něco, nad čím pak ještě hodně dlouho kroutí hlavou a po čase začne pochybovat o tom, že se mu to vážně stalo. Někdy mi připadá, že takové situace přitahuju. A teď nemluvím o takových maličkostech, jako že si vám na ramena sedne obrovský motýl větší než vaše hlava (taky se mi to už stalo... na ostrově Meinau). Mluvím o věcech, kdy si připadáte jako byste se na chvíli ocitli v jiné dimenzi a máte nutkání se štípnout a probudit se ze sna. Tak tohle je můj příběh...
Jela jsem dnes z Prahy domů a byla jsem opravdu unavená. Vyloženě jsem se těšila, jak se posadím na zadní pětku do kouta, zanořím se hluboko do sedačky a zavřu oči. Ale už jak se autobus blížil k zastávce, měla jsem divné tušení. Zastavil totiž na přechodu, přes který přecházela babička... s chodítkem... a šourala se tak neskutečně pomalým způsobem, že to vypadalo jako scéna z černé komedie. Když stařenka konečně přešla a autobus zastavil u krajnice, otevřely se dveře a za volantem seděl řidič, který připomínal mladšího bratra Lucifera. A přísahám bohu, že z něj šla i stejná hrůza... V tu ráno jsem si připadala, že nasedám do autobusu směr Peklo. Tolik mě to vyvedlo z míry, že jsem si zapomněla sednout na svojí zadní pětku a posadila se doprostřed na stranu za řidiče z vytřeštěnýma očima. V nadcházející chvíli jsem pozorovala jen předek autobusu, jak každý s rozklepanými prsty loví v peněžence drobné a netrpělivě utrhává lístky z mašinky. Každý z něj musel mít stejnou hrůzu jako já. Škoda, že nedokážu popsat tu atmosféru, kterou tenhle belzebub naplnil celé místo. Vstávali mi z něj chlupy vzadu na krku... Nespouštěla jsem z něj oči.
Dokud se bus nerozjel, ani jsem se nepodívala na ostatní cestující. Když ale řidič položil ruce na volant a neviděla jsem mu do tváře, rychle jsem se porozhlédla okolo.... Nejsem si teď jistá tím, že to všechno byla skutečně pravda. Ale pamatuji si to asi takhle (a může to být přibarveno bujnou fantazií, kterou rozbouřil ten satan vpředu).... Zpoza opěradla první sedačky se do neskutečné výšky i šířky rozprostíralo obrovské afro. Gigantická černá kudrnatá hlava, v jejímž vlasovém porostu by se s klidem zabydlela menší netopýří rodinka. Bylo mi vedro jen z toho pohledu... Šílený? To ještě není všechno.
O dvě sedačky za obří hlavou seděl kravaťák... oblek vypadal hodně draze. A víte co ten chlápek po chvíli udělal? Vyndal z kufřiku mini růžový chlupatý polštářek, dal si ho za krk a zalomil hlavu. V tu chvíli už jsem vážně začala přemýšlet o tom, jestli v kafi, které jsem před hodinkou vypila, nebyly nějaké halucinogenní látky.
Když jsme odbočovali z Evropské, postarší paní vedle mě vyndala z igelitky jehlice a začala plést. PLÉST! Nelžu... Celý zbytek cesty mě s nima šťouchala do ruky.
Opravdu jsem si připadala jako v jiné dimenzi. Všechno to ještě zakončili dva trampíci, kteří začali při vjíždění do Kladna zpívat "už jsme doma, už jsme tu, už jsme zpátky z výletu" a hrát k tomu na foukací harmoniku.
Když jsem u kostela konečně vystupovala, přísahala bych, že jsem ve vzduchu cítila síru... V hlavě se mi ozýval vzdálený ďábelský smích...
Jela jsem dnes z Prahy domů a byla jsem opravdu unavená. Vyloženě jsem se těšila, jak se posadím na zadní pětku do kouta, zanořím se hluboko do sedačky a zavřu oči. Ale už jak se autobus blížil k zastávce, měla jsem divné tušení. Zastavil totiž na přechodu, přes který přecházela babička... s chodítkem... a šourala se tak neskutečně pomalým způsobem, že to vypadalo jako scéna z černé komedie. Když stařenka konečně přešla a autobus zastavil u krajnice, otevřely se dveře a za volantem seděl řidič, který připomínal mladšího bratra Lucifera. A přísahám bohu, že z něj šla i stejná hrůza... V tu ráno jsem si připadala, že nasedám do autobusu směr Peklo. Tolik mě to vyvedlo z míry, že jsem si zapomněla sednout na svojí zadní pětku a posadila se doprostřed na stranu za řidiče z vytřeštěnýma očima. V nadcházející chvíli jsem pozorovala jen předek autobusu, jak každý s rozklepanými prsty loví v peněžence drobné a netrpělivě utrhává lístky z mašinky. Každý z něj musel mít stejnou hrůzu jako já. Škoda, že nedokážu popsat tu atmosféru, kterou tenhle belzebub naplnil celé místo. Vstávali mi z něj chlupy vzadu na krku... Nespouštěla jsem z něj oči.
Dokud se bus nerozjel, ani jsem se nepodívala na ostatní cestující. Když ale řidič položil ruce na volant a neviděla jsem mu do tváře, rychle jsem se porozhlédla okolo.... Nejsem si teď jistá tím, že to všechno byla skutečně pravda. Ale pamatuji si to asi takhle (a může to být přibarveno bujnou fantazií, kterou rozbouřil ten satan vpředu).... Zpoza opěradla první sedačky se do neskutečné výšky i šířky rozprostíralo obrovské afro. Gigantická černá kudrnatá hlava, v jejímž vlasovém porostu by se s klidem zabydlela menší netopýří rodinka. Bylo mi vedro jen z toho pohledu... Šílený? To ještě není všechno.
O dvě sedačky za obří hlavou seděl kravaťák... oblek vypadal hodně draze. A víte co ten chlápek po chvíli udělal? Vyndal z kufřiku mini růžový chlupatý polštářek, dal si ho za krk a zalomil hlavu. V tu chvíli už jsem vážně začala přemýšlet o tom, jestli v kafi, které jsem před hodinkou vypila, nebyly nějaké halucinogenní látky.
Když jsme odbočovali z Evropské, postarší paní vedle mě vyndala z igelitky jehlice a začala plést. PLÉST! Nelžu... Celý zbytek cesty mě s nima šťouchala do ruky.
Opravdu jsem si připadala jako v jiné dimenzi. Všechno to ještě zakončili dva trampíci, kteří začali při vjíždění do Kladna zpívat "už jsme doma, už jsme tu, už jsme zpátky z výletu" a hrát k tomu na foukací harmoniku.
Když jsem u kostela konečně vystupovala, přísahala bych, že jsem ve vzduchu cítila síru... V hlavě se mi ozýval vzdálený ďábelský smích...
pátek 9. dubna 2010
Jak spojit lásku ke kávě a životnímu prostředí?
Máte rádi kávu? Kvalitní kávu? Také je to pro vás to jediné, co vás dokáže udržet vzhůru při dlouhých hodinových přednáškách (konferencích, seminářích atp.)?
A máte rádi přírodu? Chce být nějak prospěšní životnímu prostředí?
Mám pro vás ideální řešení. Kupte si Tumbler od Starbucksu :) Pokud si do jakékoliv kavárny Starbucks přijdete pro svůj voňavý a lahodný životabudič s tímto tumblerem, dostanete na kávu slevu 10,- Kč, protože šetříte životní prostředí (tzn. nepotřebujete papírový kelímek).
Asi si řeknete, proč nepřijít s obyčejným termohrnkem :) Jednak proto, že pak nedostanete slevu :)) a navíc termohrnek je právě obyčejný... tumblery od Starbucksu mají opravdu úžasný design a mnoho vzorů. Pokud s tímto vlezete ráno do metra, věřte tomu, že ho nikdo nepřehlédne :)
Já mám například vzor "Cherry Blossom" - obrázky rozkvetlých třešňových stromů. Velká nádhera :)) (viz obrázek)
Tak co? Jdete si koupit ten svůj? :)
Více o Starbucks Shared Planet (a konkrétně recyklaci) se dozvíte zde.
A máte rádi přírodu? Chce být nějak prospěšní životnímu prostředí?
Mám pro vás ideální řešení. Kupte si Tumbler od Starbucksu :) Pokud si do jakékoliv kavárny Starbucks přijdete pro svůj voňavý a lahodný životabudič s tímto tumblerem, dostanete na kávu slevu 10,- Kč, protože šetříte životní prostředí (tzn. nepotřebujete papírový kelímek).
Asi si řeknete, proč nepřijít s obyčejným termohrnkem :) Jednak proto, že pak nedostanete slevu :)) a navíc termohrnek je právě obyčejný... tumblery od Starbucksu mají opravdu úžasný design a mnoho vzorů. Pokud s tímto vlezete ráno do metra, věřte tomu, že ho nikdo nepřehlédne :)
Já mám například vzor "Cherry Blossom" - obrázky rozkvetlých třešňových stromů. Velká nádhera :)) (viz obrázek)
Tak co? Jdete si koupit ten svůj? :)
Více o Starbucks Shared Planet (a konkrétně recyklaci) se dozvíte zde.
Síla Google "lajny"
O Google vyhledávači toho už bylo napsáno tolik, že jeden příspěvek navíc neuškodí :))
I když v ČR není Google nejpoužívanějším vyhledávačem, nepochybuji o tom, že ho všichni znáte. A všichni víme, jak je návykový :) A i když jsem toto samozřejmě věděla už hodně dávno, dnes jsem se o tom přesvědčila více než drasticky a zjistila, že to není tak docela na škodu :)
Jako studentce Informačních studií a knihovnictví je mi už tři roky do hlavy vtloukáno, že rešerše se v první řadě provádí v oborových databázích (které jsou samozřejmě v největší míře přístupné komerčně), poté v katalozích velkých knihoven (jako třeba Library of Congress atp.) a pak například ve WorldCatu (pokus o světový souborný katalog). Jako bonus můžeme přidat Souborný katalog ČR atp.
A teď dávejte dobrý pozor :)) Při dnešní přednášce s paní doktorkou Drobíkovou (která jen tak mimochodem patří k mým nejoblíbenějším vyučujícím na ÚISKu) jsme dostali k procvičení vyřešit modelovou situaci, kdy do knihovny přijde uživatel s tím, že hledá anglicky psanou disertační práci z roku 1976 (RUNIA, D. Studies in Lettres of Synesius). A náš uživatel si samozřejmě přeje vědět, zda jí má nějaká česká knihovna... zkrátka jak se může dostat k plnému textu.
Tak správný knihovník postupuje přesně podle výše zmíněného principu :), tzn. že jde nejprve do knihovního katalogu. .... a žádný záznam nenajde. Proto je na tom v tuto chvíli lépe běžný uživatel, který jako první napíše název díla do Google lajny a odkaz na plný text mu vyjede hned v prvním odkazu :)
Celkem paradox :)
Knihovníci se tolik snaží, aby uživatelé používali jejich katalogy... ale jak je k tomu člověk jen donutí, když Google mnohdy pomůže lépe? :)
Tím ovšem nechci říci, že Google je všemocný. Oblast hlubokého webu (nebo chcete-li "deep" webu) je pro něj zcela nedosažitelný. A drtivá většina odborné literatury (zejména články z oborových časopisů) jsou přístupné právě jen díky placeným databázím, kde už si běžný uživatel neporadí a je potřeba vyhledat pomoc informačního pracovníka/knihovníka/rešeršního specialisty :-) A to ani nemluvím o tom, že do Googlu stačí zapsat shluk slov a něco vám to vždycky vyhodí, ale v takovýchto databázích člověk musí pracovat se selekčním jazykem... a to kolikrát vypadá jako vzorec chemické sloučeniny :-)
I když v ČR není Google nejpoužívanějším vyhledávačem, nepochybuji o tom, že ho všichni znáte. A všichni víme, jak je návykový :) A i když jsem toto samozřejmě věděla už hodně dávno, dnes jsem se o tom přesvědčila více než drasticky a zjistila, že to není tak docela na škodu :)
Jako studentce Informačních studií a knihovnictví je mi už tři roky do hlavy vtloukáno, že rešerše se v první řadě provádí v oborových databázích (které jsou samozřejmě v největší míře přístupné komerčně), poté v katalozích velkých knihoven (jako třeba Library of Congress atp.) a pak například ve WorldCatu (pokus o světový souborný katalog). Jako bonus můžeme přidat Souborný katalog ČR atp.
A teď dávejte dobrý pozor :)) Při dnešní přednášce s paní doktorkou Drobíkovou (která jen tak mimochodem patří k mým nejoblíbenějším vyučujícím na ÚISKu) jsme dostali k procvičení vyřešit modelovou situaci, kdy do knihovny přijde uživatel s tím, že hledá anglicky psanou disertační práci z roku 1976 (RUNIA, D. Studies in Lettres of Synesius). A náš uživatel si samozřejmě přeje vědět, zda jí má nějaká česká knihovna... zkrátka jak se může dostat k plnému textu.
Tak správný knihovník postupuje přesně podle výše zmíněného principu :), tzn. že jde nejprve do knihovního katalogu. .... a žádný záznam nenajde. Proto je na tom v tuto chvíli lépe běžný uživatel, který jako první napíše název díla do Google lajny a odkaz na plný text mu vyjede hned v prvním odkazu :)
Celkem paradox :)
Knihovníci se tolik snaží, aby uživatelé používali jejich katalogy... ale jak je k tomu člověk jen donutí, když Google mnohdy pomůže lépe? :)
Tím ovšem nechci říci, že Google je všemocný. Oblast hlubokého webu (nebo chcete-li "deep" webu) je pro něj zcela nedosažitelný. A drtivá většina odborné literatury (zejména články z oborových časopisů) jsou přístupné právě jen díky placeným databázím, kde už si běžný uživatel neporadí a je potřeba vyhledat pomoc informačního pracovníka/knihovníka/rešeršního specialisty :-) A to ani nemluvím o tom, že do Googlu stačí zapsat shluk slov a něco vám to vždycky vyhodí, ale v takovýchto databázích člověk musí pracovat se selekčním jazykem... a to kolikrát vypadá jako vzorec chemické sloučeniny :-)
pondělí 29. března 2010
Soundtrack mého života (část I.)
Když sním o tom, že přebírám Nobelovu za mír.
K tomu se váže celý srdceryvný příběh mých zásluh. Jak víte (nebo po tom, co si skladbu pustíte vědět budete), tak skladba začíná v pianu (myšleno "potichu"). Nejde si hned představovat jak stojíte na pódiu a v ruce držíte trofej (ve skutečnosti nevím, jak taková cena vypadá... třeba dostanete jenom zarámovaný "diplom"). Proto první, co se odehrává v mých představách je jakýsi filmový sestřih mých zásluh, kde jsem vykreslena jako moderní Matka Tereza. Po mnohých strastech a nebezpečenstvích následuje scéna, kdy v jakési školce v Africe obdržím do rukou dopis s mou nominací... následuje dramatický pohled do dáli... krátká rozmrzelost, že musím opustit tak ušlechtilou a důležitou práci pro nesmyslné ocenění od lidí, kteří se nikdy nesetkali se skutečnými problémy.... a pak už sedím v obrovském sále podobném Carnegie Hall a slyším své jméno. Po místnosti se rozléhá mohutné tleskání a já s rozklepanými koleny stoupám po schůdkách a kráčím přímo k pultíku. Po vyřknutí 3 velmi srdceryvných vět, po kterých nezůstane ani jedno oko suché se lehce ukláním (občas, když mám rozvernou náladu, si představím, jak se čelem klepnu o pultík a v sále naopak zazní upřímný a soucitný smích)... a nakonec se vztyčenou hlavou a očima brouzdajícíma po osazenstvu, které ze samé úcty náhle povstává a tleská vestoje, kráčím zpět po schůdkách na své místo...
Když si chci od plic zapět...
Toto se samozřejmě nikdy neodehrává na veřejnosti. Většinou se zašiju v pokoji a v ruce držím hřeben místo mikrofonu... často pro jistotu ještě zatáhnu závěsy, aby nikdo neviděl mé grimasy operní pěvkyně....i když mám pokoj v 1. patře :)
Když se chci ponořit do krásné melodie
Tahle píseň mě doprovází už od dětství, kdy jsem se sluchátky na uších (které byly v tu dobu ještě větší než moje hlava) sedávala v obývacím pokoji u gramofonu, v ruce obal od vinylové desky a oči zamilovaně upřené na kudrnatého blonďáka Garfunkela....
Když jdu do lesa...
Tentokrát se jedná o celé album... Pro procházky v přírodě opravdu neznám nic lepšího, než hudbu od Rachel Portman.
Když se chci cítit jako dítě.
... obvykle k tomu žádnou hudbu nepotřebuju, ale je to tak snazší :)
Když chci cítit rytmus :)
Tohle je velmi nebezpečné pouštět si do sluchátek v autobuse.... protože teprve nepřehlédnutelné pohledy spolucestujících vás upozorní na to, že výrazně cukáte rameny do rytmu a bušíte nohou do podlahy. Nejhorší varianta je, když se zaposloucháte se zavřenýma očima. Před přezpíváním refrénu všem cestujícím už vás nic nezachrání...
To by zatím stačilo :) Zatím...
K tomu se váže celý srdceryvný příběh mých zásluh. Jak víte (nebo po tom, co si skladbu pustíte vědět budete), tak skladba začíná v pianu (myšleno "potichu"). Nejde si hned představovat jak stojíte na pódiu a v ruce držíte trofej (ve skutečnosti nevím, jak taková cena vypadá... třeba dostanete jenom zarámovaný "diplom"). Proto první, co se odehrává v mých představách je jakýsi filmový sestřih mých zásluh, kde jsem vykreslena jako moderní Matka Tereza. Po mnohých strastech a nebezpečenstvích následuje scéna, kdy v jakési školce v Africe obdržím do rukou dopis s mou nominací... následuje dramatický pohled do dáli... krátká rozmrzelost, že musím opustit tak ušlechtilou a důležitou práci pro nesmyslné ocenění od lidí, kteří se nikdy nesetkali se skutečnými problémy.... a pak už sedím v obrovském sále podobném Carnegie Hall a slyším své jméno. Po místnosti se rozléhá mohutné tleskání a já s rozklepanými koleny stoupám po schůdkách a kráčím přímo k pultíku. Po vyřknutí 3 velmi srdceryvných vět, po kterých nezůstane ani jedno oko suché se lehce ukláním (občas, když mám rozvernou náladu, si představím, jak se čelem klepnu o pultík a v sále naopak zazní upřímný a soucitný smích)... a nakonec se vztyčenou hlavou a očima brouzdajícíma po osazenstvu, které ze samé úcty náhle povstává a tleská vestoje, kráčím zpět po schůdkách na své místo...
- Maurice Ravel: Bolero
Když si chci od plic zapět...
Toto se samozřejmě nikdy neodehrává na veřejnosti. Většinou se zašiju v pokoji a v ruce držím hřeben místo mikrofonu... často pro jistotu ještě zatáhnu závěsy, aby nikdo neviděl mé grimasy operní pěvkyně....i když mám pokoj v 1. patře :)
- 4tet - Jean DÁrc
Když se chci ponořit do krásné melodie
Tahle píseň mě doprovází už od dětství, kdy jsem se sluchátky na uších (které byly v tu dobu ještě větší než moje hlava) sedávala v obývacím pokoji u gramofonu, v ruce obal od vinylové desky a oči zamilovaně upřené na kudrnatého blonďáka Garfunkela....
- Simon & Garfunkel: Scarborough Fair
Když jdu do lesa...
Tentokrát se jedná o celé album... Pro procházky v přírodě opravdu neznám nic lepšího, než hudbu od Rachel Portman.
- Rachel Portman (Soundtrack): Emma
Když se chci cítit jako dítě.
... obvykle k tomu žádnou hudbu nepotřebuju, ale je to tak snazší :)
- Mary Poppins: An Original Walt Disney Records Soundtrack. Robert B. Sherman - The Perfect Nanny
Když chci cítit rytmus :)
Tohle je velmi nebezpečné pouštět si do sluchátek v autobuse.... protože teprve nepřehlédnutelné pohledy spolucestujících vás upozorní na to, že výrazně cukáte rameny do rytmu a bušíte nohou do podlahy. Nejhorší varianta je, když se zaposloucháte se zavřenýma očima. Před přezpíváním refrénu všem cestujícím už vás nic nezachrání...
- Kiss: New York Groove
To by zatím stačilo :) Zatím...
čtvrtek 25. března 2010
Můj time management
Jak byste si uspořádali svůj den, kdybyste měli volnou pracovní dobu? Možná byste vstali v 8hodin místo v 6hodin. V klidu byste si uvařili čaj a posnídali, přečetli si noviny a pak v ještě větším klidu odjeli do práce řádně odpočatí a nastartovaní na pracovní den. Ale co když člověk není "skřivan" ale "sova"?
Vysvětlím vám, jak vypadá můj pracovní den (tzn. den, kdy jdu jen do práce a ne i do školy).
Den předtím jdu většinou spát hodně pozdě... třeba ve čtyři hodiny ráno. Proč taky ne? Nikam nepospíchám, že :) Druhý den můžu vstát v kolik chci :) Navíc jako "sova" jsem nejvíc produktivní po páté hodině odpoledne tak do půlnoci. Po dvanácté hodině produktivita klesá, ale pořád jsem na tom ještě lépe než v devět hodin ráno :)
Takže vstanu tak v deset, v jedenáct... (někdy mi budík zvoní v intervalech až dvě hodiny, než jsem schopná vylézt z postele). Ale žádná klidná snídaně ani čtení novin se nekoná, protože v tu ránu si vypočítám, do kolika hodin budu muset být v práci :) Navíc můj žaludek je schopen přijmout stravu nejdřív tak hodinu po probuzení... a na to čekat teda nebudu :) Takže většinou hned rychle peláším do práce. Tam si odbudu svých neproduktivních 6 hodin (ale to neznamená, že nepracuji... jen to nejde tak snadno). A kolem šesté či sedmé hodiny jsem doma.
No a pro většinu lidí to znamená večeře, vana, televize, klídek, příprava na spánek :)
Pro mě to znamená oběd a teprve začít pořádně něco dělat :) Ještě markantnější je to v létě, kdy je stále ještě světlo a od práce mě neodrazuje tma za oknem.
Takže teď začíná jaro... začíná moje nejproduktivnější období...
Tak proč se mi chce hernajs tak strašně spát?
Vysvětlím vám, jak vypadá můj pracovní den (tzn. den, kdy jdu jen do práce a ne i do školy).
Den předtím jdu většinou spát hodně pozdě... třeba ve čtyři hodiny ráno. Proč taky ne? Nikam nepospíchám, že :) Druhý den můžu vstát v kolik chci :) Navíc jako "sova" jsem nejvíc produktivní po páté hodině odpoledne tak do půlnoci. Po dvanácté hodině produktivita klesá, ale pořád jsem na tom ještě lépe než v devět hodin ráno :)
Takže vstanu tak v deset, v jedenáct... (někdy mi budík zvoní v intervalech až dvě hodiny, než jsem schopná vylézt z postele). Ale žádná klidná snídaně ani čtení novin se nekoná, protože v tu ránu si vypočítám, do kolika hodin budu muset být v práci :) Navíc můj žaludek je schopen přijmout stravu nejdřív tak hodinu po probuzení... a na to čekat teda nebudu :) Takže většinou hned rychle peláším do práce. Tam si odbudu svých neproduktivních 6 hodin (ale to neznamená, že nepracuji... jen to nejde tak snadno). A kolem šesté či sedmé hodiny jsem doma.
No a pro většinu lidí to znamená večeře, vana, televize, klídek, příprava na spánek :)
Pro mě to znamená oběd a teprve začít pořádně něco dělat :) Ještě markantnější je to v létě, kdy je stále ještě světlo a od práce mě neodrazuje tma za oknem.
Takže teď začíná jaro... začíná moje nejproduktivnější období...
Tak proč se mi chce hernajs tak strašně spát?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)