Autobus do jiné dimenze

Občas se každému stane nějaká ta šílenost... Něco, nad čím pak ještě hodně dlouho kroutí hlavou a po čase začne pochybovat o tom, že se mu to vážně stalo. Někdy mi připadá, že takové situace přitahuju. A teď nemluvím o takových maličkostech, jako že si vám na ramena sedne obrovský motýl větší než vaše hlava (taky se mi to už stalo... na ostrově Meinau). Mluvím o věcech, kdy si připadáte jako byste se na chvíli ocitli v jiné dimenzi a máte nutkání se štípnout a probudit se ze sna. Tak tohle je můj příběh...

Jela jsem dnes z Prahy domů a byla jsem opravdu unavená. Vyloženě jsem se těšila, jak se posadím na zadní pětku do kouta, zanořím se hluboko do sedačky a zavřu oči. Ale už jak se autobus blížil k zastávce, měla jsem divné tušení. Zastavil totiž na přechodu, přes který přecházela babička... s chodítkem... a šourala se tak neskutečně pomalým způsobem, že to vypadalo jako scéna z černé komedie. Když stařenka konečně přešla a autobus zastavil u krajnice, otevřely se dveře a za volantem seděl řidič, který připomínal mladšího bratra Lucifera. A přísahám bohu, že z něj šla i stejná hrůza... V tu ráno jsem si připadala, že nasedám do autobusu směr Peklo. Tolik mě to vyvedlo z míry, že jsem si zapomněla sednout na svojí zadní pětku a posadila se doprostřed na stranu za řidiče z vytřeštěnýma očima. V nadcházející chvíli jsem pozorovala jen předek autobusu, jak každý s rozklepanými prsty loví v peněžence drobné a netrpělivě utrhává lístky z mašinky. Každý z něj musel mít stejnou hrůzu jako já. Škoda, že nedokážu popsat tu atmosféru, kterou tenhle belzebub naplnil celé místo. Vstávali mi z něj chlupy vzadu na krku... Nespouštěla jsem z něj oči.

Dokud se bus nerozjel, ani jsem se nepodívala na ostatní cestující. Když ale řidič položil ruce na volant a neviděla jsem mu do tváře, rychle jsem se porozhlédla okolo.... Nejsem si teď jistá tím, že to všechno byla skutečně pravda. Ale pamatuji si to asi takhle (a může to být přibarveno bujnou fantazií, kterou rozbouřil ten satan vpředu).... Zpoza opěradla první sedačky se do neskutečné výšky i šířky rozprostíralo obrovské afro. Gigantická černá kudrnatá hlava, v jejímž vlasovém porostu by se s klidem zabydlela menší netopýří rodinka. Bylo mi vedro jen z toho pohledu... Šílený? To ještě není všechno.

O dvě sedačky za obří hlavou seděl kravaťák... oblek vypadal hodně draze. A víte co ten chlápek po chvíli udělal? Vyndal z kufřiku mini růžový chlupatý polštářek, dal si ho za krk a zalomil hlavu. V tu chvíli už jsem vážně začala přemýšlet o tom, jestli v kafi, které jsem před hodinkou vypila, nebyly nějaké halucinogenní látky.

Když jsme odbočovali z Evropské, postarší paní vedle mě vyndala z igelitky jehlice a začala plést. PLÉST! Nelžu... Celý zbytek cesty mě s nima šťouchala do ruky.

Opravdu jsem si připadala jako v jiné dimenzi. Všechno to ještě zakončili dva trampíci, kteří začali při vjíždění do Kladna zpívat "už jsme doma, už jsme tu, už jsme zpátky z výletu" a hrát k tomu na foukací harmoniku.

Když jsem u kostela konečně vystupovala, přísahala bych, že jsem ve vzduchu cítila síru... V hlavě se mi ozýval vzdálený ďábelský smích...